Ateliér Mjölk: Nejinspirativnější jsou momenty, kdy se nedívám do telefonu, jenom sedím v tramvaji.
Studio Mjölk bylo založeno v roce 2018 ihned po dokončení studia Jana Vondráka a Jana Macha na Fakultě umění a architektury v Liberci. O té doby má za sebou ateliér řadu výrazných projektů a rozrůstá se. Jaký je jejich vysněný klient a v čem hledají inspiraci? To vše a mnohem víc se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Uměli byste procentuálně vyjádřit, na kolik pokládáte svoje realizace za výtvarné umění a na kolik za architekturu?
JV: To je dobrá otázka, která se řešila hodně už na škole. Vlastně mě to vždycky rozčilovalo, že se to musí nějak vyřešit. Já hodně vnímám architekturu jako užité umění. Stavařina je čistá a jasná matematika, proto existují architekti, aby do toho dali něco navíc, něco co není ozdoba na fasádě, ale spíš prožitky lidí, kteří architekturu obývají. Kvality prostoru jdou vnímat i podle jiného parametru než jsou metry čtvereční. Když budu mluvit o našich rozhlednách, tak ty jsou velmi výtvarná věc. Snažíme se být citlivý k lidem, k jejich pocitům, tudíž je přirozené, že jsou naše věci výtvarnější, protože to mnohem víc působí na emoce člověka.
JM: Já si nemyslím, že výtvarnost je úplně naše značka. Nám se líbí spíš vkloubit uměleckou hodnotu do koncepce projektu, než skvěle proporčně něco nakreslit. Například udělat klientovi nesmyslně velký dvůr ve firmě, kdy najednou sám zjistí, že ho vlastně potřebuje. Je to skvělé místo pro zaměstnance a nám to umožňuje nabídnou víc, než jen šedou odpověď.
Mě osobně přijdou vaše stavby na české poměry odvážné a zábavné, vnímáte je tak také?
JM: Velice by mě těšilo, kdyby se slovo “zábavnost” spojovalo s naší prací. Bavilo by mě navrhnout něco, na co by se lidi smáli, když jdou kolem. Samozřejmě nemyslím úsměv jako posměšek. Architekti prohrávají s masovou výstavbou, která se děje jenom tak, aby se v ní dalo přežít. Spousta lidí přeskočí fázi fantazírování nad bydlením a začne rovnou řešit kotel, peníze… My se z nich snažíme dostat hlubší analýzu než jsou jen nápady z Pinterestu.
JV: Pak je to nuda a prakticky stejně drahá. A většina lidí se nad tím ani nechce bavit, spíš jen chtějí, aby to bylo. To je velká škoda, protože lidé investují největší částku v životě, aby se zadlužili na nejdelší dobu v životě a neuvědomují si, že to stojí za to, aby to bylo fakt skvělé. Aby se jim v tom domě nerozpadl vztah, nebo aby v něm jejich děti hledali inspiraci pro svůj budoucí život. Třeba někteří naši klienti, když o domě začali přemýšlet, tak došli k tomu, že ho nepotřebují. Anebo že ho potřebují menší, levnější, jinde… Občas dům klientům i rozmlouváme.
Na začátku vás bylo pět, jak se stalo, že pod jménem Mjölk už vídáme jen vás dva?
JM: My dva jsme se kamarádili už od druháku na škole a věděli jsme, že si ateliér chceme založit, proto jsme ho založili hned po studiu. Nejdřív jsme byli ve třech ještě s jedním našim kamarádem, ale moc to nefungovalo. Pak nás bylo až sedm partnerů, ale nenašli jsme model, kdy by to úplně firmě prospívalo, ačkoliv jsme byli všichni kamarádi ze školy. To byl spíš experiment.
Jaké je postavení vás dvou v ateliéru?
JM: To je jednoduchý. V lednu jsme založili ještě jednu firmu, která se jmenuje Mjölking, což je po rozdělení slov “Mjölk” a “Ing” jako inženýři. Ti pro nás dělají všechnu práci, kterou architekti neumí a nechtějí dělat. Stavební povolení, “prováděčky" a tak. Myslím, že u nás panuje svoboda. Není to tak, že my si tady s Honzou vymyslíme koncept a oni to zpracují. Všichni jsou naši bývalí studenti, z doby, kdy jsme učili na TUL. Když víme, že by někoho nějaký projekt bavil, tak ho má od začátku na starosti. Tak je vychováváme k “seniorarchitektctví”.
JV: Jsou i lidé, kteří se cítí lépe jako support background a jsou v této své pozici šťastní. Nejdůležitější věc u mladých lidí je, aby měli dostatek sebevědomí. Všichni tady jsou totálně talentovaní, proto jsme si je vybrali. Když jsme učili, tak jsme přenášeli věci z praxe do výuky. Snažili jsme se, aby měli hodně zadání za semestr, které se třeba kříží a aby odevzdávali projekty týden před termínem. V praxi je toho pak tolik, že člověk nemá na jeden projekt celý semestr, v jednu chvíli si musí říct, že už se dostal na maximum a odevzdat projekt.
Na webu o svém studiu píšete “Cílem naší práce je poznávat kontexty, odkrývat kvality míst, plnit nejhlubší touhy našich klientů a ještě se u toho dobře bavit.” Jak vypadá vaše pravá dobrá zábava?
JV: Vždycky je nejlepší to vymýšlení. Když se potkáme s novým klientem, to je první zábavný bod. Na první schůzce zjišťujeme s kým budeme na další tři roky spolupracovat. Máme jen klienty, kteří jsou s námi nějakým způsobem kompatibilní, i když máme jen lehké pochybnosti, tak do toho radši nejdeme, protože je to spolupráce dlouhé roky. Musíme se dobře poznat, abychom mu mohli udělat životní kabát na míru. Občas máme stejné koníčky, občas je to jen úplný blázen a nás tím pádem hrozně zajímá. Druhá věc jsou firemní klienti. To je jiná úroveň zábavy, kdy my zjišťujeme, kde by se to dalo pro jejich zaměstnance vylepšit, například jak říkal Honza s tím dvorem.
JM: Je to strašně zajímavé, protože my musíme poznat, jak ta firma funguje a jak vůbec zpracovává svoje produkty. Architektura výrazně promění chod firmy. Člověk musí nakouknout pod pokličku a zjistit, co se uvnitř vlastně děje. Třeba já už teď přesně vím, jak se vyrábí košile. Úplně skvělé zadání je výroba olomouckých tvarůžků. Být zvídaví je základní kámen. Architekt musí pochopit, proč a co vlastně svým zásahem ovlivňuje.
Vaše projekty si hodně vybíráte podle toho, jak si sednete s klientem. Máte vysněného klienta, anebo zakázku?
JV: Několik jich děláme. Baví nás cestovat, chceme dělat na hezkých místech. Když se nám povede pojmenovat, co by se nám líbilo dělat, tak si za tím jdeme. Za naši kariéru se nám nepodařilo vstoupit do navrhování bytových domů, které nás baví. Tak jsem si řekli, že bychom to měli udělat sami a s našim kamarádem zakládáme v uvozovkách development společnost. Kdyby nám tady zadali parcelu, tak si ji “zdevelopujeme” a uděláme si na ni bytovku jakou budeme chtít.
JM: Ve zkratce jsi řekl, že nejlepší je být sám sobě klientem.
JV: To jsem tak říct nechtěl… Ale jo.
Rozhledny v krajině. To je téma, které se vás současně mediálně nejvíce dotýká. Máte pocit, že je “vaše”?
JV: Určitě ne. Nevěděli jsme, co dělat a měli jsme trochu zkušenost s rozhlednami. Honza dělal dlouho s Martinem Rajnišem, já jen tak nahodile. Věděli jsme, že stačí něco nakreslit a začít jezdit po starostech. Líbí se nám do jakého prostředí se rozhledny staví a jak dovedou být zábavné. Samozřejmě, že máme morální základnu, abychom do přírody nedělali blbosti. Jsou dva aspekty rozhledny. První je, jak působí v té krajině a potom jak slouží. Když po ní člověk stoupá, tak my mu organizujeme ten pohyb, pak už jde jen o výhled.
JM: Je to taková věc navíc, jako si koupit něco pěkného na sebe, to je rozhledna pro obce.
Sami říkáte, že díky rozhlednám dostáváte lidi do přírody. Stíháte při nabitém programu také dělat výlety po krajině?
JV: Docela jo, stíháme. My máme rádi i místa v horách, která nejsou zasažena architekturou. Nejlepší dovolená pro architekta je tam, kde nejsou žádné domy. Třeba náš výlet do Mongolska byl úplně boží, protože tam nebylo nic. Tím pádem nemůžeš nic hodnotit.
JM: Pláň od nekonečna do nekonečna se hodnotí dobře, prostě je hezká.
V čem hledáte inspiraci? Je to příroda, lidé, mezilidské vztahy anebo ještě něco jiného?
JV: Vždy, když jsme někam jeli, tak jsme pak měli období toho místa, třeba řecké období.
JM: Čas, kdy práci vůbec neřeším, je inspirativní. Běhali jsme dlouhé závody a já jsem teď hodně propadl techno kultuře. Hledám si v tom významy, které jsem dřív neznal a neuvěřitelně mě to nabíjí. Není to úplně o hledání určitých forem. Není to tak, že bychom se chodili koukat na domy.
JV: Nejinspirativnější jsou momenty lelkování, kdy se ani nedívám do telefonu, ani neposlouchám hudbu, jenom sedím v tramvaji. Tyhle chvíle spočinutí mám hrozně rád.
