Nová etapa pardubického sila: Architektura, která mluví jazykem současnosti
Mlýnská kola se po více než sto letech zastavila, ale silo žije dál. Areál automatických mlýnů v Pardubicích se z industriálního „stroje“ proměnil v prostor pro kulturu a veřejný život. Vyniká monumentalitou, jistou strohostí, ale zároveň citlivě vypráví příběhy minulosti. Je příkladným symbolem zachování podstaty kvalitní technické stavby a otevření jejích betonových stěn novým možnostem.
Gočár a jeho architektura: Historie a význam automatických mlýnů
Průmyslový objekt navrhl v roce 1909 tehdy začínající architekt Josef Gočár pro podnikatele Winternitzovy. Přestože toto dílo patří do raného období jeho tvorby, patří k výjimečným a významným. Komplex několika budov byl později, v roce 1924, rozšířen o obilné silo, jehož proměna je jedním z vrcholů současné rekonstrukce. Tuto metamorfózu inicioval investor Lukáš Smetana a svěřil ji studiu Prokš Přikryl architekti. Na revitalizaci nově vznikající čtvrti se podíleli i další architekti, jako jsou Jan Šépka, Petr Všetečka, Zdeněk Balík. A ačkoliv každý z nich pojal svůj úkol trochu jinak, celek působí jako sourodý, pulzující organismus s kulturním a společenským přesahem.
Krajskou Gočárovu galerii, městskou galerii Gampa, centrální dílny pro školy Sféra, Infocentrum a Silo vizuálně propojuje homogenní cihelný koberec. Celkovou atmosféru ještě umocňuje odraz v hladině řeky Chrudimky. Až do roku 2013 zrcadlila fungování Automatických mlýnů, od roku 2016 přihlížela rekonstrukci brownfieldu a nyní je svědkem rozmanitosti živého města i rozvoje místní komunity.
Kreativní rekonstrukce industriálního prostoru
Objekt sila měl tři základní vrstvy. Mlynářskou technologii uvnitř, konstrukci z betonového skeletu a vnější plášť, udávající jeho ikonickou tvář. Konverze neměla za úkol tuto tvář změnit, naopak – měla podtrhnout věhlas Gočárovy architektury, zachovat co nejvíce původních prvků a obohatit ji o novou funkci. Vnitřní úpravy jsou střídmé a nechávají promlouvat původní materiály, které mnohdy stačilo pouze očistit. Autentická patina, stopy po zásazích i vybouraných příčkách vytvářejí silný vizuální dojem.
Nové veřejné prostory
Prolomení boční stěny směrem do náměstí odhalilo betonové zásobníky, srdce celé budovy. Z původně uzavřeného soklu vznikl impozantní krytý veřejný parter. Z druhého podlaží je nově přístupný i vnitřek samotných násypek – zde lze doslova „nahlédnout“ do podstaty sila. Technologie objektu vždy stála na vertikalitě. Tu dnes umocňuje přirozené světlo, které díky sklobetonovým podlahám proniká až do nově vyhloubeného suterénu, jenž slouží jako zázemí pro celé nové náměstí, včetně veřejných toalet.
Do šestého podlaží byl vložen multifunkční sál určený pro přednášky, koncerty, divadlo i společenské události. Střešní terasa s barem pak skýtá dechberoucí výhled na celé město. Sál i střecha jsou bezbariérově přístupné a společně dokazují, že i technický monument má co nabídnout každému návštěvníkovi. Rekonstrukce národní kulturní památky se navíc nese v udržitelném duchu, ať už z hlediska zachování původních prvků, tak ve volbě energetických systémů a technologií.
Není divu, že Adaptace obilného sila v areálu Winternitzových automatických mlýnů byla mezi finalisty v soutěži Česká cena za architekturu 2024. Dům, který po staletí fungoval jako industriální mašina, dnes slouží lidem novým způsobem. Nechává nahlédnout do své minulosti a hledí vstříc světlé budoucnosti.
