Smiljan Radić: Chilský mág architektury se stal nositelem Pritzkerovy ceny 2026
Zatímco většina architektů usiluje o věčnost a stabilitu, čerstvý držitel Pritzkerovy ceny pro rok 2026, Chilan Smiljan Radić, uctívá křehkost. Jeho stavby vypadají jako zapomenuté skořápky, které na balvany vyvrhlo moře, nebo jako dočasné úkryty z jiného světa. Porota nejprestižnější ceny letos ocenila právě tuto schopnost experimentovat s materiály a vytvářet prostory, jež nejsou jen vizuálními objekty, ale hlubokým emočním zážitkem.
Smiljan Radić Clarke je 55. laureátem toho nejvyššího ocenění, jemuž se často přezdívá jako „Nobelova cena architektury”. Narodil se v Santiagu de Chile, kde v roce 1995 založil vlastní studio. Jeho projekty nestaví na efektních formách ani ikonických siluetách. Naopak. Pohybuje se někde mezi trvalostí a pomíjivostí, mezi hmotou a téměř neviditelnou přítomností. Jak sám říká, jeho cílem je vytvářet prostory, které člověka přimějí zpomalit a znovu vnímat svět kolem sebe.
Architektura, která se musí zažít
Porota Pritzkerovy ceny zdůrazňuje, že Radićova tvorba se jen obtížně převádí do slov. Jeho stavby nejsou pouhými estetickými artefakty. Vyžadují fyzickou přítomnost. Pracují s časem, světlem i tichým napětím mezi otevřeností a uzavřeností.
Zdůvodnění poroty: „Vyjádřit kvality jeho architektonické tvorby slovy je ze své podstaty obtížné, neboť ve svých návrzích pracuje s rozměry prožitku, které jsou sice bezprostředně hmatatelné, ale vymykají se slovnímu vyjádření – podobně jako vnímání času samotného: okamžitě rozpoznatelné, avšak pojetím neuchopitelné. Jeho budovy nejsou koncipovány pouze jako vizuální artefakty; vyžadují spíše tělesnou přítomnost.“
Tento pocit reprezentuje House of the poem for the right angle (v překladu Dům pro báseň o pravém úhlu) v chilském Vilches. Mezi stromy tam odpočívá dům z černého betonu s otvory, zachycujícími světlo i plynutí dne. Podobně funguje i jeho vlastní ateliér Pequeño Edificio Burgués v Santiagu de Chile. Zvenčí díky drátěným záclonám působí uzavřeně, zatímco zevnitř nabízí výhledy na město a skrze jednovrstvé sklo vpouští dovnitř déšť, zvuky i proměny světla. Architektura zde není bariérou, ale filtrem reality.
Křehkost jako princip
Smiljan Radić dlouhodobě odmítá jednotný rukopis. Každý projekt vzniká v silné naváznosti na konkrétní místo. Reaguje na terén i kulturní kontext. Stavby často působí téměř dočasně, jako by byly na hraně zmizení. Porota to popisuje jako vědomé upřednostnění křehkosti před jistotou. Přesto právě v této zdánlivé nestabilitě vznikají prostory, které působí překvapivě bezpečně, klidně a lidsky. Často staví na experimentech a kontrastech objemů i materiálů. Obrovské balvany vedle skleněných ploch, hřejivé dřevo se surovým betonem nebo jednoduchost spojená s komplikovaností. To dohromady formuje jedinečnou atmosféru a estetiku.
Radić v různých koutech světa
Jeho díla najdeme napříč různými zeměmi, od Chile až po Evropu. Mezi nejznámější realizace patří pavilon Serpentine Gallery v Londýně, průsvitná sklolaminátová skořápka na velkých kamenech z lokálních zdrojů. Známý je také projekt NAVE, kde poškozená obytná budova z počátku 20. století dostala novou funkci a střešní terasu s cirkusovým stanem, nebo Teatro Regional del Biobío v Concepciónu. Vinařství Vik Millahue zase magicky splývá s krajinou a kromě designu ukrývá i inovativní udržitelné technologie.
Jeho vrstevnatý přístup se odráží také mimo samotnou architekturu. V roce 2017 založil Fundación de Arquitectura Frágil jako platformu pro sdílení a archivaci myšlenek ostatních architektů. I k českému čtenáři má letošní volba Pritzkerovy komise nečekaně blízko. Radićova stopa totiž vede přímo na Moravu. Už několik let existuje ambiciózní projekt polyfunkčního domu v proluce boskovické ulice 1. máje. Právě zde, v citlivém kontextu historického ghetta, navrhl chilský tvůrce objekt s přezdívkou „Noemova archa”. Tento zatím nerealizovaný boskovický poklad pracuje s typickým konstratem lehkosti a surovosti a v budoucnosti by mohl mít světový význam.
Smiljan Radić není architekt, který by chtěl ohromovat. Jeho stavby přitahují pozornost nenápadně, ale navždy si je zapamatujete. Pracují s emocí i fyzickou zkušeností a připomínají, že architektura nemusí být vždy hlasitá, aby byla silná. V době, kdy je svět často orientovaný na výkon, rychlost a vizuální efekt, působí jeho přístup téměř radikálně. Nabízí jinou kvalitu prostor pro zpomalení a vnímání. A právě v tom spočívá důvod, proč letos nejvyšší architektonické ocenění putuje do Chile.
