Ondřej Chybík: Architektura je nástrojem vytváření kvality pro všechny společenské vrstvy
Ateliér Chybik + Kristof patří k nejvytíženějším kancelářím současnosti. Nezapomenutelnými počiny se staly modulární pavilon pro výstavu Expo 2015 nebo brněnská Galerie nábytku s fasádou vytvořenou z plastových židlí. Multifunkční mrakodrap Ostrava Tower, budoucí nejvyšší stavba v zemi podle návrhu ateliéru, by měl již brzy vévodit průmyslové metropoli. „Vždy jsme chtěli dělat velké projekty“, komentuje úspěchy architekt Ondřej Chybík. Jak má vypadat město budoucnosti a co by rád stihl v příštích 10 letech nám prozradil v následujícím rozhovoru.
Kdy jste si poprvé uvědomil, že chcete dělat prostředí okolo sebe funkčním a hezkým?
Když mi bylo asi 10 let, v městské knihovně v Modřicích jsem narazil na práci jakéhosi studenta architektury. Byla tam fotografie bloku škaredých neupravených modřických domů a návrh, jak je opravit, aby byly hezké. A mně se to strašně líbilo. Říkal jsem si, jaká to je krása dokázat ze zanedbané návsi vytvořit něco pěkného. Naprosto mi to učarovalo. Když jsem dorazil domů, hned jsem začal zkoušet něco podobného. Tehdy se zrodila moje touha být architektem.
Během studií jste sbíral zkušenosti v Rakousku a Švýcarsku, posléze jste spolupracoval s vídeňským ateliérem PPAG. Jaké nejcennější profesní poznatky jste si přivezl?
Zjistil jsem, že ať se člověk nachází doma nebo jinde v rámci Evropy, funguje v zásadě velice podobně. Přestává vnímat svoje přirozené teritorium jako Brno, Moravu, nebo Česko, ale rozšíří jej na celou Evropu, kde se pak už přirozeně pohybuje. Tehdy jsem si zároveň uvědomil, že sám nedokážu vůbec nic. PPAG měl tehdy asi 20-30 architektů a vládlo tam mimořádně kolaborativní prostředí. Pochopil jsem, že potřebuji kolegy, aby mohlo vzniknout něco smysluplného. Což trochu nabouralo způsob školní výuky, kdy na projektu pracujete jako jediný autor. Podle mého to jen podporuje přehnaný egoismus.
Ateliér jste založili v roce 2010 společně s Michalem Krištofem. Jak k tomu došlo?
V době, kdy jsem byl ve Vídni, Michal působil v Kodani v Bjarke Ingels Group a prožil tam úplně stejnou zkušenost. Vždy jsme chtěli být součástí většího studia a dělat velké projekty a v zahraniční jsme se oba utvrdili, že to je správná cesta.
Měli jste od začátku jasnou společnou vizi, kam chcete svou tvorbu směřovat?
Myslím, že ano, přestože asi nikdy nebyla přesně artikulována. Nikdy jsme se nechtěli soustředit na rodinné domy, přestože je vzácně děláme – ale jen když nás někdo ukecá. :-) Toužili jsme dělat projekty, které budou mít společenský význam a poslouží co největšímu počtu lidí – jako jihlavská aréna nebo Mendlovo náměstí.
Tým ateliéru Chybik+Kristof má více než 50 dalších členů ve 3 pobočkách v Praze, Brně a Bratislavě. Má každá z vašich kanceláří svůj specifický charakter, ať už skladbou týmu nebo projektů, na kterých pracují?
Nic takového nepozoruji – jde o jeden tým, který se dokonce podle potřeby na projektech míchá. Někdy je to ryze brněnský tým, jindy Praha - Brno nebo Brno - Bratislava… jsme jedna kancelář, která dává kolegům možnost pracovat v pobočce podle toho, kde chtějí zrovna žít.
V rámci urbanistické činnosti usilujete o setkávání soukromého a veřejného prostoru, jednotlivých generací i společenských vrstev. Jak to vypadá v praxi?
Myslím si, že soukromé a veřejné sféře je potřeba se věnovat stejně pečlivě. Je důležité vytvářet důstojné prostředí pro nízkopříjmové skupiny, stejně jako pro bohaté lidi. Architekt by mezi nimi neměl rozlišovat. Nikdy bych nechtěl být architektem jen bohatých nebo naopak jen pro ty nejchudší. Architektura je důležitým nástrojem, jak vytvořit kvalitu pro všechny společenské vrstvy bez rozdílu.
Jak by měla vypadat moderní metropole 21. století?
„Město budoucnosti“ podle mého nejsou létající auta, ale města bez aut. Nebo možná jen s minimálním počtem autonomních aut. V dochozí vzdálenosti 10 minut byste měli zvládnout nakoupit, dojít si k doktorovi, do divadla nebo do kina. A zároveň tam i bydlíte a pracujete. Je to velice pestrý, multifunkční celek, který nabízí všechny nezbytné městské funkce. Kompaktní město rostoucí do výšky, nikoli do šířky. Díky tomu je i bezpečné. Poté, co město opustíte, dostanete se velmi brzy do agrikulturní krajiny nebo divoké přírody. Ten kontrast musí být jasný – ne jako dnešní „sídelní kaše“, které se nachází kolem většiny evropských měst.
Jedním z vašich nejznámějších projektů je pavilon pro výstavu Expo 2015 s prvky modulární architektury ohleduplné k životnímu prostředí. Do jaké míry je podle vás udržitelnost neoddělitelnou součástí moderního urbanismu?
Udržitelnost je trochu klišé, raději používám slovo „udržovatelnost“. Když někdo něco udržuje, znamená to, že to má rád, a tím pádem to funguje. Pokud architekt navrhne projekt, který se špatně udržuje, tak to jeho majitele nebo obyvatele přestane bavit, nebudou se starat a objekt bude brzy zralý ke zbourání. Tím přijdete o spoustu materiálních a energetických zdrojů, což by se nestalo, kdyby byl projekt od začátku navržen správně.
V roce 2017 jste získali Grand Prix architektů za projekt Galerie nábytku s fasádou tvořenou plastovými židlemi, které se v objektu vyrábí. Zaznamenali jste od té doby ze strany firemních klientů zvýšený zájem o podobná „reklamní“ řešení?
Jednalo se o velmi specifický projekt navržený přímo pro společnost MY DVA. Nevím, zda se to nějak odrazilo v objemu poptávaných firemních řešení, ale samozřejmě je to pro nás velmi důležitý segment. Nazýváme jej „Továrníci“. Je rozdíl mezi továrníkem a například developerem, protože továrník si objekt staví pro sebe a často tak do domu investuje i něco navíc. Naopak developerské společnosti s architekty někdy nespolupracují, z čehož je mi trochu smutno. Samozřejmě jsou ale i tací, kteří se snaží postupovat velice příkladně, ať už jde o zastavování brownfieldů nebo investice do kvalitnějších materiálů.
Jaké jsou hlavní problémy spojení reklamy a architektury ve městě?
Vizuální smog a reklama je v Česku tragická. Není potřeba dávat všude billboardy, reklamy a bannery. Nemusí být všude třicetkrát napsáno „Řeznictví“, když to stačí jednou viditelně nad vstupem. V momentu, kdy se toto začne přirozeně kultivovat a lidé pochopí, že to degraduje městský prostor, prostředí se výrazně promění a rozkvetou. Měli bychom začít osvětou veřejnosti, která poté vytvoří tlak na obchodníky – aby si uvědomili, že je lepší investovat do umývání oken výlohy než ji polepovat cedulemi „vše za 39,-“.
Do širokého portfolia vašich klientů se řadí města, orgány státní správy i soukromé podniky. Jsou veřejné zakázky zpravidla „méně kreativní“, nebo mnohdy překvapí?
Záleží na tom, jakým způsobem je zakázka zadávána. Pokud jde o veřejnou anonymní architektonickou soutěž, výsledky jsou vynikající. Pakliže univerzity a města stále nechápou, že architektonická soutěž je jediný civilizovaný způsob zadání zakázky architektovi a tendrují na nejnižší cenu, končí to tragicky. Je smutné, že se veřejné zakázky nezadávají za kvalitu.
Projekt reprezentativního centra vinařství LAHOFER je zasazen do agrikulturní krajiny. Měli jste od začátku v hlavě konkrétní emoci, kterou měla stavba u budoucích návštěvníků centra vyvolávat?
Nemyslím si, že je to úplně o emocích, jako spíše o kombinaci kvalit konkrétního místa. Okolní krajina je v tomto případě poseta vinohrady, které jsou neuvěřitelným fenoménem. To se pak propisuje i do samotné budovy. Máme konstrukční systém, který respektuje šířku vinných řádků, a to jsme chtěli do objektu otisknout – propojit jej tak s okolím, což si myslím, že se podařilo.
Jste vnímáni jako mladý a progresivní ateliér – jaké aspekty dělají design/architekturu inovativními?
Ateliér funguje už skoro 12 let a jestli jsme stále progresivní, to už musí posoudit někdo jiný. Ale věřím a doufám, že máme pořád šťávu.:-) Nejsme typ architektů, kteří by se spokojili s banálním řešením. Vždycky hledáme něco, co ještě nikdo před námi neprozkoumal, jako je například fasáda již zmíněné Galerie nábytku. Podobně progresivní element se snažíme vnést do každého našeho projektu.
Máte pedagogické zkušenosti z Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci a brněnské Fakultě architektury. Jaké silné stránky vnímáte u nastupující generace budoucích architektů?
Jako pedagog působím velice omezeně, protože v ateliéru je spousta práce, na kterou je třeba se soustředit. Mladí studenti napříč evropskými školami velmi intenzivně vnímají a flexibilně reflektují společenské proměny. Hodně se řeší inkluzivita, témata používání materiálů, způsoby rekonstrukcí, nesmyslnost demolicí… myslím si, že je to na dobré cestě. Samozřejmě, ne všechny školy v Evropě jsou schopné aktuální témata sledovat, ale brněnská, liberecká i pražská fakulta jsou na velice dobré úrovni.
Máte nějaký osobní profesní cíl, který toužíte nejpozději do 10 let realizovat?
Rád bych napsal knížku o architektuře. A také bych chtěl mít více času právě na to učení. Nejen v Česku, ale po celé Evropě. To je téma, které nás s Michalem Krištofem zajímá stále víc. A možná je to i způsob, jak si co nejdéle udržet toho mladistvého a progresivního ducha.:-)
Zaujala vás práce ateliéru Chybik + Kristof? Prohlédněte si všechny zásadní projekty pohromadě na webových stránkách kanceláře!
