Pedagogická fakulta v Brně píše novou kapitolu výtvarného vzdělávání
Ve světě, kde se forma často podřizuje funkci, vznikla budova, která dokáže obojí – inspirovat i sloužit. Čistota tvarů na sebe poskládaných bílých kvádrů tvoří kontrast s okolím. Přístavba ateliérů Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity z rukou architektonického ateliéru Dílna je živým prostorem, který pulzuje energií budoucích umělců a pedagogů.
Nové ateliéry zaujaly místo po bývalém pavilonu střelnice, trafostanici a obslužném výtahu. Architektura budovy se naprosto vymyká očekávání. Namísto klasické učební uniformity připomíná spíše galerii moderního umění. Vyniká ortogonálními tvary, hladkou bílou omítkou a velkoplošným bezrámovým zasklením. Novostavba vede tichý a harmonický dialog s okolní neoklasicistní zástavbou, aniž by se vnucoval. Její podoba otevírá dveře novému přístupu k výuce – otevřenému, vizionářskému a prostorově velkorysému.
Prostory, které podporují kreativitu
Vnitřek ukrývá místnosti se samostatnými promyšlenými světy: ateliér malby s ideálním světlem pro tvorbu, multimediální prostor s vysokým stropem a možností úplného zatemnění, white/black box s nastavitelným podsvícením pro experimenty s novými médii. Dílenské zázemí pro řezání, vrtání i svařování dává prostor praktickému uplatnění myšlenek. Všechno je propojeno bílou barvou – barvou světla, čistoty, nekonečných možností. Ta sjednocuje betonové plochy, odráží světlo světlíků a pomáhá soustředit se na to podstatné, čímž je tvorba.
Světlo jako architektonický nástroj
Světlo je v budově samostatným tématem. Vzhledem k nemožnosti umístit boční okna se architekti rozhodli pro horizontální posun podlaží. Díky tomu vznikly světlíky, které přivádějí denní světlo hluboko do nitra dispozice. Vše vzniklo s ohledem na hygienické i stavební požadavky, ale také s respektem ke světlu bytů v sousedních budovách. Je to ukázka, jak se může technické řešení proměnit v poetický prvek.
Když se omezení stane výzvou
Architekti s Michalem Palaščakem v čele museli při návrhu zohlednit jak požadavky zadavatele, tak i limitující faktory. Bylo třeba zachovat plný provoz rozvodné stanice přímo na místě stavby. Řešením byla kompaktní monolitická železobetonová konstrukce, která budovu doslova „přemostila“, aniž by narušila statiku přilehlých objektů. I přes rozpočtová omezení se podařilo vytvořit prostor, který je svěží, soudobý a nesmírně praktický. Všechny technické systémy byly napojeny na stávající infrastrukturu – citlivě, úsporně, efektivně.
A co je na tom všem nejkrásnější? Že studenti tráví v ateliérech více času, než musí. Že prostor nefunguje jen jako učebna, ale jako útočiště tvořivosti. Že zadavatel měl odvahu svěřit důvěru architektům a zvolit netradiční cestu. Díky tomu dnes existuje místo, kde se rodí nejen výtvarné dílo a noví mladí profesionálové, ale i čerstvý přístup k výuce umění.
